Epigram 2.1.c

URN
Created on
By
Updated on

Descriptions

Texts

Χρύσης δ᾽ αὖθ᾽ ἱερεὺς πέλας ἵστατο, δεξιτερῇ μὲν
σκῆπτρον ἀνασχόμενος Φοιβήϊον, ἐν δὲ καρήνῳ
στέμμα φέρων μεγέθει δὲ κεκασμένος ἔπρεπε μορφῆς,
οἷά περ ἡρώων ἱερὸν γένος: ὡς δοκέω δέ,
Ἀτρείδην ἱκέτευε: βαθὺς δὲ οἱ ἤνθεε πώγων,
καὶ ταναῆς ἄπλεκτος ἐσύρετο βότρυς ἐθείρης.
Καῖσαρ δ᾽ ἐγγὺς ἔλαμπεν Ἰούλιος, ὅς ποτε Ῥώμην
ἀντιβίων ἔστεψεν ἀμετρήτοισι βοείαις.
αἰγίδα μὲν βλοσυρῶπιν ἐπωμαδὸν ἦεν ἀείρων,
δεξιτερῇ δὲ κεραυνὸν ἀγάλλετο χειρὶ κομίζων,
οἷα Ζεὺς νέος ἄλλος ἐν Αὐσονίοισιν ἀκούων.
εἱστήκει δὲ Πλάτων θεοείκελος, ὁ πρὶν Ἀθήναις
δείξας κρυπτὰ κέλευθα θεοκράντων ἀρετάων.
ἄλλην δ᾽ εὐπατέρειαν ἴδον χρυσῆν Ἀφροδίτην,
γυμνὴν παμφανόωσαν ἐπὶ στέρνων δὲ θεαίνης
αὐχένος ἐξ ὑπάτοιο χυθεὶς ἐλελίζετο κεστός.
ἵστατο δ᾽ Ἑρμαφρόδιτος ἐπήρατος, οὔθ᾽ ὅλος ἀνήρ,
οὐδὲ γυνή: μικτὸν γὰρ ἔην βρέτας ἦ τάχα κοῦρον
Κύπριδος εὐκόλποιο καὶ Ἑρμάωνος ἐνίψεις:
μαζοὺς μὲν σφριγόωντας ἐδείκνυεν, οἷά τε κούρη:
σχῆμα δὲ πᾶσιν ἔφαινε φυτοσπόρον ἄρσενος αἰδοῦς,
ξυνῆς ἀγλαΐης κεκερασμένα σήματα φαίνων.
παρθενικὴ δ᾽ Ἤριννα λιγύθροος ἕζετο κούρη,
οὐ μίτον ἀμφαφόωσα πολύπλοκον, ἀλλ᾽ ἐνὶ σιγῇ
Πιερικῆς ῥαθάμιγγας ἀποσταλάουσα μελίσσης.
μήτε λίπῃς Τέρπανδρον ἐΰθροον, οὗ τάχα φαίης
ἔμπνοον, οὐκ ἄφθογγον ἰδεῖν βρέτας: ὡς γὰρ ὀίω,
κινυμέναις πραπίδεσσιν ἀνέπλεκε μύστιδα μολπήν,
ὥς ποτε δινήεντος ἐπ᾽ Εὐρώταο ῥοάων
μυστιπόλῳ φόρμιγγι κατεπρήϋνεν ἀείδων
ἀγχεμάχων κακότητας Ἀμυκλαίων ναετήρων.
Ἠγασάμην δ᾽ ὁρόων σε, Περίκλεες, ὅττι καὶ αὐτῷ
χαλκῷ ἀναυδήτῳ δημηγόρον ἦθος ἀνάπτεις,
ὡς ἔτι Κεκροπίδῃσι θεμιστεύων πολιήταις,
ἢ μόθον ἐντύνων Πελοπήιον. ἱστάμενος δὲ
ἔπρεπε Πυθαγόρας, Σάμιος σοφός, ἀλλ᾽ ἐν Ὀλύμπῳ
ἐνδιάειν ἐδόκευε, φύσιν δ᾽ ἐβιάζετο χαλκοῦ,
πλημμύρων νοερῇσι μεληδόσιν: ὡς γὰρ ὀίω,
οὐρανὸν ἀχράντοισιν ἐμέτρεε μοῦνον ὀπωπαῖς.
Στησίχορον δ᾽ ἐνόησα λιγύθροον, ὅν ποτε γαῖα
Σικελικὴ μὲν ἔφερβε, λύρης δ᾽ ἐδίδαξεν Ἀπόλλων
ἁρμονίην, ἔτι μητρὸς ἐνὶ σπλάγχνοισιν ἐόντα:
τοῦ γὰρ τικτομένοιο καὶ ἐς φάος ἄρτι μολόντος
ἔκποθεν ἠερόφοιτος ἐπὶ στομάτεσσιν ἀηδὼν
λάθρῃ ἐφεζομένη λιγυρὴν ἀνεβάλλετο μολπήν.
χαῖρέ μοι Ἀβδήρων Δημόκριτε κῦδος ἀρούρης,
ὅττι σὺ καλλιτόκοιο φυῆς ἐφράσσαο θεσμούς,
λεπτὰ διακρίνων πολυΐδμονος ὄργια Μούσης:
αἰεὶ δὲ σφαλερὰς ἐγέλας βιότοιο κελεύθους,
εὖ εἰδὼς ὅτι πάντα γέρων παραμείβεται Αἰών.
Ἡρακλέης δ᾽ ἀνίουλον ἐδείκνυε κύκλον ὑπήνης,
μῆλα λεοντοφόνῳ παλάμᾐ χρύσεια κομίζων,
γαίης ὄλβια δῶρα Λιβυστίδος. ἐγγύθι δ᾽ αὐτοῦ
Παλλάδος ἀρήτειρα παρίστατο, παρθένος Αὔγη,
φᾶρος ἐπιστείλασα κατωμαδὸν οὐ γὰρ ἐθείρας
κρηδέμνῳ συνέεργεν: ἑὰς δ᾽ ἀνετείνετο χεῖρας,
οἷά τε κικλήσκουσα Διὸς γλαυκώπιδα κούρην,
Ἀρκαδικῆς Τεγέης ὑπὸ δειράδος. ἵλαθι, γαίης
Τρωϊάδος βλάστημα σακεσπάχον, ἵλαθι, λάμπων
Αἰνεία Τρώων βουληφόρε: σαῖς γὰρ ὀπωπαῖς
ἀγλαΐης πνείουσα σοφὴ. περιλείβεται αἰδώς,
θέσκελον ἀγγέλλουσα γένος χρυσῆς Ἀφροδίτης.
Ἠγασάμην δὲ Κρέουσαν ἰδὼν πενθήμονι κόσμῳ,
σύγγαμον Αἰνείαο κατάσκιον ἀμφὶ γὰρ αὐταῖς
ἀμφοτέραις κρήδεμνον ἐφελκύσσασα παρειαῖς,
πάντα πέριξ ἐκάλυψε ποδηνεκέι χρόα πέπλῳ,
οἷά τε μυρομένη: τὰ δὲ χάλκεα δάκρυα νύμφης
Ἄρεϊ δουρίκτητον ἐμαντεύοντο τιθήνην,
Ἴλιον Ἀργείοισιν ἐελμένον ἀσπιδιώταις,
οὔθ᾽ Ἕλενος κοτέων ἀπεπαύετο: πατρίδι νηλὴς
φαίνετο δινεύων ἔτι που χόλον ἦν μὲν ἀείρων
δεξιτερῇ φιάλην ἐπιλοίβιον: ὡς δοκέω δέ,
ἐσθλὰ μὲν Ἀργείοις μαντεύετο, καδδὲ τιθήνης
ἀθανάτοις ἠρᾶτο πανύστατα πήματα φαίνειν.

— Paton edition

Il sacerdote di Crisa si reggeva vicino, sollevando lo scettro di Febo nella mano destra, portando una corona sul capo; si distingueva il vincitore per la grande statura,com’è proprio della stirpe sacra degli eroi; mi sembra che l’Atride supplicasse; la barba cresceva fitta e la ciocca non intrecciata della fitta chioma veniva travolta.
Giulio Cesare accanto brillava, il quale incoronò Roma con innumerevoli scudi di cuoio dei nemici. L’egida orrenda alla vista teneva sull’omero, stretta; brandendo fieramente con la mano destra la folgore; ed era come un giovane Zeus secondo l’italica voce. Allora s’ergeva Platone divino, che un giorno ad Atene rivelò le strade segrete delle divine virtù. Vidi un’altra Afrodite, figlia dell’ottimo Padre, d’oro, nuda, lucente; dall’alto del collo della dea scendeva, palpitando sul petto, il cinto. S’ergeva l’Ermafrodito grazioso, né uomo né donna, statua d’un essere misto, che potrai dire facilmente esser figlio di Cipride, dea dal mirabile seno, e di Ermete.
Mostrava un gonfio seno da fanciulla; del pari, svelava la potenza feconda dei genitali, mostrando i tratti combinati di una promiscua bellezza. Erinna era seduta, la vergine dal dolce canto, neanche con le dita toccava matasse intricate di fili: silenziosa distillava gocce da un’ape della Pieria.
Non tralasciare il cantore Terpandro: perché diresti che quella statua sia viva, non priva di voce: sembrava comporre nel suo cuore commosso la mistica melodia di un canto, come una volta, sulle sponde dell’Eurota, che scorre tra gorghi, cantando sulla sua mistica cetra, acquietava i desideri maligni degli abitanti di Amicla, pronti alla guerra
Pericle, io ti ammirai vedendoti: persino nel silenzioso bronzo infondi come un fuoco l’abilità oratoria, come se dettassi ancora le leggi ai Cecropidi, o dichiarassi guerra contro i Pelopidi.
Spiccava in piedi il saggio di Samo Pitagora, ma si aspettava
di vivere nell’Olimpo, forzava la costituzione del bronzo
poiché traboccava di acuti pensieri : infatti ritengo che
misurasse il cielo soltanto con gli occhi incontaminati.
Vidi Stesicoro dalla voce acuta, il quale un tempo fu
nutrito dalla terra di Sicilia, apprese il suono della lira
di Apollo quando era ancora nel grembo materno.
Quando nacque e non era ancora stato messo alla luceun usignolo vagante da qualche luogo posandosi di nascosto sulla bocca innalzava un canto melodioso.
Salve ,Democrito, vanto della patria di Abdera, poiché stabilisti le leggi della natura dai bei frutti,giudicando misere le cerimonie della Musa scienziata, ridendo sempre delle precarie strade della vita, poiché sa giustamente che il vecchio Eone oltrepassa tutto quanto.
Eracle mostrava il giro rotondo del mento senza barba, recando nel palmo che uccise il leone i pomi d’oro, prosperosi doni della regione libica.
Accanto c’era Auge, la vergine che era ministra di Pallade. Giù dalle spalle cadeva il manto: la chioma di capelli non era raccolta da alcun velo né fascia, aveva le braccia levate in alto, come ad invocare la figlia di Zeus dalle pupille lucenti sotto il monte di Tègea d’Arcadia.
Sii propizio germoglio bellicoso di Troia, Enea, sii propizio brillante consigliere di Troia: l’accorto pudore si espande dagli occhi, spirando di grazia, e rivela la divina stirpe di Afrodite dorata.
Ammirai Creusa, compagna di Enea,avvolta da un aspetto luttuoso: infatti,tirando dietro il velo da entrambe le gote, nascose tutto il corpo attorno al velo che giungeva fino ai piedi, così come colei che piange: le lacrime di bronzo della giovane donna presagivano che la terra nutrice era preda di Ares, che Ilio era stretta dagli uomini di Argo armati di scudo. Eleno non poneva fine al rancore: sembrava spietato nei confronti della patria, muovendo la rabbia. Afferrava con la destra una coppa ,offrendo agli dei: credo che agli Argivi profetasse prosperità, pregava gli immortali (gli dei) di inviare presagi di morte alla terra nutrice.
Ma tu, madre di Ettore, dimmi, chi, Ecuba misera, chi t’insegnava degli immortali a versare, in quella forma muta, di pianto? Neppure il bronzo (ti) pose fine all’afflizione, né l’arte, priva di vita, pietosa (ti) frenò l’insanabile furia: tu sei lì, che versi tuttora lacrime.

Authors

Cities

Keywords

Scholia

Comments

Alignments

Χρύσης δ αὖθ ἱερεὺς πέλας ἵστατο , δεξιτερῇ μὲν
σκῆπτρον ἀνασχόμενος Φοιβήϊον , ἐν δὲ καρήνῳ
στέμμα φέρων μεγέθει δὲ κεκασμένος ἔπρεπε μορφῆς ,
οἷά περ ἡρώων ἱερὸν γένος : ὡς δοκέω δέ ,
Ἀτρείδην ἱκέτευε : βαθὺς δὲ οἱ ἤνθεε πώγων ,
καὶ ταναῆς ἄπλεκτος ἐσύρετο βότρυς ἐθείρης .
Καῖσαρ δ ἐγγὺς ἔλαμπεν Ἰούλιος , ὅς ποτε Ῥώμην
ἀντιβίων ἔστεψεν ἀμετρήτοισι βοείαις .
αἰγίδα μὲν βλοσυρῶπιν ἐπωμαδὸν ἦεν ἀείρων ,
δεξιτερῇ δὲ κεραυνὸν ἀγάλλετο χειρὶ κομίζων ,
οἷα Ζεὺς νέος ἄλλος ἐν Αὐσονίοισιν ἀκούων .
εἱστήκει δὲ Πλάτων θεοείκελος , πρὶν Ἀθήναις
δείξας κρυπτὰ κέλευθα θεοκράντων ἀρετάων .
ἄλλην δ εὐπατέρειαν ἴδον χρυσῆν Ἀφροδίτην ,
γυμνὴν παμφανόωσαν ἐπὶ στέρνων δὲ θεαίνης
αὐχένος ἐξ ὑπάτοιο χυθεὶς ἐλελίζετο κεστός .
ἵστατο δ Ἑρμαφρόδιτος ἐπήρατος , οὔθ ὅλος ἀνήρ ,
οὐδὲ γυνή : μικτὸν γὰρ ἔην βρέτας τάχα κοῦρον
Κύπριδος εὐκόλποιο καὶ Ἑρμάωνος ἐνίψεις :
μαζοὺς μὲν σφριγόωντας ἐδείκνυεν , οἷά τε κούρη :
σχῆμα δὲ πᾶσιν ἔφαινε φυτοσπόρον ἄρσενος αἰδοῦς ,
ξυνῆς ἀγλαΐης κεκερασμένα σήματα φαίνων .
παρθενικὴ δ Ἤριννα λιγύθροος ἕζετο κούρη ,
οὐ μίτον ἀμφαφόωσα πολύπλοκον , ἀλλ ἐνὶ σιγῇ
Πιερικῆς ῥαθάμιγγας ἀποσταλάουσα μελίσσης .
μήτε λίπῃς Τέρπανδρον ἐΰθροον , οὗ τάχα φαίης
ἔμπνοον , οὐκ ἄφθογγον ἰδεῖν βρέτας : ὡς γὰρ ὀίω ,
κινυμέναις πραπίδεσσιν ἀνέπλεκε μύστιδα μολπήν ,
ὥς ποτε δινήεντος ἐπ Εὐρώταο ῥοάων
μυστιπόλῳ φόρμιγγι κατεπρήϋνεν ἀείδων
ἀγχεμάχων κακότητας Ἀμυκλαίων ναετήρων .
Ἠγασάμην δ ὁρόων σε , Περίκλεες , ὅττι καὶ αὐτῷ
χαλκῷ ἀναυδήτῳ δημηγόρον ἦθος ἀνάπτεις ,
ὡς ἔτι Κεκροπίδῃσι θεμιστεύων πολιήταις ,
μόθον ἐντύνων Πελοπήιον . ἱστάμενος δὲ
ἔπρεπε Πυθαγόρας , Σάμιος σοφός , ἀλλ ἐν Ὀλύμπῳ
ἐνδιάειν ἐδόκευε , φύσιν δ ἐβιάζετο χαλκοῦ ,
πλημμύρων νοερῇσι μεληδόσιν : ὡς γὰρ ὀίω ,
οὐρανὸν ἀχράντοισιν ἐμέτρεε μοῦνον ὀπωπαῖς .
Στησίχορον δ ἐνόησα λιγύθροον , ὅν ποτε γαῖα
Σικελικὴ μὲν ἔφερβε , λύρης δ ἐδίδαξεν Ἀπόλλων
ἁρμονίην , ἔτι μητρὸς ἐνὶ σπλάγχνοισιν ἐόντα :
τοῦ γὰρ τικτομένοιο καὶ ἐς φάος ἄρτι μολόντος
ἔκποθεν ἠερόφοιτος ἐπὶ στομάτεσσιν ἀηδὼν
λάθρῃ ἐφεζομένη λιγυρὴν ἀνεβάλλετο μολπήν .
χαῖρέ μοι Ἀβδήρων Δημόκριτε κῦδος ἀρούρης ,
ὅττι σὺ καλλιτόκοιο φυῆς ἐφράσσαο θεσμούς ,
λεπτὰ διακρίνων πολυΐδμονος ὄργια Μούσης :
αἰεὶ δὲ σφαλερὰς ἐγέλας βιότοιο κελεύθους ,
εὖ εἰδὼς ὅτι πάντα γέρων παραμείβεται Αἰών .
Ἡρακλέης δ ἀνίουλον ἐδείκνυε κύκλον ὑπήνης ,
μῆλα λεοντοφόνῳ παλάμᾐ χρύσεια κομίζων ,
γαίης ὄλβια δῶρα Λιβυστίδος . ἐγγύθι δ αὐτοῦ
Παλλάδος ἀρήτειρα παρίστατο , παρθένος Αὔγη ,
φᾶρος ἐπιστείλασα κατωμαδὸν οὐ γὰρ ἐθείρας
κρηδέμνῳ συνέεργεν : ἑὰς δ ἀνετείνετο χεῖρας ,
οἷά τε κικλήσκουσα Διὸς γλαυκώπιδα κούρην ,
Ἀρκαδικῆς Τεγέης ὑπὸ δειράδος . ἵλαθι , γαίης
Τρωϊάδος βλάστημα σακεσπάχον , ἵλαθι , λάμπων
Αἰνεία Τρώων βουληφόρε : σαῖς γὰρ ὀπωπαῖς
ἀγλαΐης πνείουσα σοφὴ . περιλείβεται αἰδώς ,
θέσκελον ἀγγέλλουσα γένος χρυσῆς Ἀφροδίτης .
Ἠγασάμην δὲ Κρέουσαν ἰδὼν πενθήμονι κόσμῳ ,
σύγγαμον Αἰνείαο κατάσκιον ἀμφὶ γὰρ αὐταῖς
ἀμφοτέραις κρήδεμνον ἐφελκύσσασα παρειαῖς ,
πάντα πέριξ ἐκάλυψε ποδηνεκέι χρόα πέπλῳ ,
οἷά τε μυρομένη : τὰ δὲ χάλκεα δάκρυα νύμφης
Ἄρεϊ δουρίκτητον ἐμαντεύοντο τιθήνην ,
Ἴλιον Ἀργείοισιν ἐελμένον ἀσπιδιώταις ,
οὔθ Ἕλενος κοτέων ἀπεπαύετο : πατρίδι νηλὴς
φαίνετο δινεύων ἔτι που χόλον ἦν μὲν ἀείρων
δεξιτερῇ φιάλην ἐπιλοίβιον : ὡς δοκέω δέ ,
ἐσθλὰ μὲν Ἀργείοις μαντεύετο , καδδὲ τιθήνης
ἀθανάτοις ἠρᾶτο πανύστατα πήματα φαίνειν .

Il sacerdote di Crisa si reggeva vicino , sollevando lo scettro di Febo nella mano destra , portando una corona sul capo ; si distingueva il vincitore per la grande statura , com è proprio della stirpe sacra degli eroi ; mi sembra che l Atride supplicasse ; la barba cresceva fitta e la ciocca non intrecciata della fitta chioma veniva travolta .
Giulio Cesare accanto brillava , il quale incoronò Roma con innumerevoli scudi di cuoio dei nemici . L egida orrenda alla vista teneva sull omero , stretta ; brandendo fieramente con la mano destra la folgore ; ed era come un giovane Zeus secondo l italica voce . Allora s ergeva Platone divino , che un giorno ad Atene rivelò le strade segrete delle divine virtù . Vidi un altra Afrodite , figlia dell ottimo Padre , d oro , nuda , lucente ; dall alto del collo della dea scendeva , palpitando sul petto , il cinto . S ergeva l Ermafrodito grazioso , uomo donna , statua d un essere misto , che potrai dire facilmente esser figlio di Cipride , dea dal mirabile seno , e di Ermete .
Mostrava un gonfio seno da fanciulla ; del pari , svelava la potenza feconda dei genitali , mostrando i tratti combinati di una promiscua bellezza . Erinna era seduta , la vergine dal dolce canto , neanche con le dita toccava matasse intricate di fili : silenziosa distillava gocce da un ape della Pieria .
Non tralasciare il cantore Terpandro : perché diresti che quella statua sia viva , non priva di voce : sembrava comporre nel suo cuore commosso la mistica melodia di un canto , come una volta , sulle sponde dell Eurota , che scorre tra gorghi , cantando sulla sua mistica cetra , acquietava i desideri maligni degli abitanti di Amicla , pronti alla guerra
Pericle , io ti ammirai vedendoti : persino nel silenzioso bronzo infondi come un fuoco l abilità oratoria , come se dettassi ancora le leggi ai Cecropidi , o dichiarassi guerra contro i Pelopidi .
Spiccava in piedi il saggio di Samo Pitagora , ma si aspettava
di vivere nell Olimpo , forzava la costituzione del bronzo
poiché traboccava di acuti pensieri : infatti ritengo che
misurasse il cielo soltanto con gli occhi incontaminati .
Vidi Stesicoro dalla voce acuta , il quale un tempo fu
nutrito dalla terra di Sicilia , apprese il suono della lira
di Apollo quando era ancora nel grembo materno .
Quando nacque e non era ancora stato messo alla luceun usignolo vagante da qualche luogo posandosi di nascosto sulla bocca innalzava un canto melodioso .
Salve , Democrito , vanto della patria di Abdera , poiché stabilisti le leggi della natura dai bei frutti , giudicando misere le cerimonie della Musa scienziata , ridendo sempre delle precarie strade della vita , poiché sa giustamente che il vecchio Eone oltrepassa tutto quanto .
Eracle mostrava il giro rotondo del mento senza barba , recando nel palmo che uccise il leone i pomi d oro , prosperosi doni della regione libica .
Accanto c era Auge , la vergine che era ministra di Pallade . Giù dalle spalle cadeva il manto : la chioma di capelli non era raccolta da alcun velo fascia , aveva le braccia levate in alto , come ad invocare la figlia di Zeus dalle pupille lucenti sotto il monte di Tègea d Arcadia .
Sii propizio germoglio bellicoso di Troia , Enea , sii propizio brillante consigliere di Troia : l accorto pudore si espande dagli occhi , spirando di grazia , e rivela la divina stirpe di Afrodite dorata .
Ammirai Creusa , compagna di Enea , avvolta da un aspetto luttuoso : infatti , tirando dietro il velo da entrambe le gote , nascose tutto il corpo attorno al velo che giungeva fino ai piedi , così come colei che piange : le lacrime di bronzo della giovane donna presagivano che la terra nutrice era preda di Ares , che Ilio era stretta dagli uomini di Argo armati di scudo . Eleno non poneva fine al rancore : sembrava spietato nei confronti della patria , muovendo la rabbia . Afferrava con la destra una coppa , offrendo agli dei : credo che agli Argivi profetasse prosperità , pregava gli immortali ( gli dei ) di inviare presagi di morte alla terra nutrice .
Ma tu , madre di Ettore , dimmi , chi , Ecuba misera , chi t insegnava degli immortali a versare , in quella forma muta , di pianto ? Neppure il bronzo ( ti ) pose fine all afflizione , l arte , priva di vita , pietosa ( ti ) frenò l insanabile furia : tu sei , che versi tuttora lacrime .

Internal references

External references

Media

Last modifications

Epigram 2.1.c: First revision

See all modifications →